Remus John Lupin

„ Reme! Tak Reme, kde jsi? Přijdeme pozdě!“

„ Ano, mami, už běžím,“ zakřičel a začal pomalu slézat z rozložitého platanu, na jehož větvi už několik hodin seděl a pozoroval mraky.

„ No tak, miláčku! Musíme si pospíšit, to přece víš. Abychom se vyhnuli tomu davu lidí.“

„ Magdo, tak kde jste? Už na vás čekám asi deset minut,“ přehlušil je baryton pana Lupina, postávajícího u krbu.

„ Hned, Jacquesi, já jenom zkouším dostat našeho syna ze zahrady.“

„ Pohroz mu, že když nebude hodný, tak ho sebou nevezmeme.“

Ale jako to světlovlásek zaslechl, už utíkal do obývacího pokoje, jako by mu hořelo za patami.

„ Vidíš, takhle se mi to líbí,“ pochválil ho otec.

Za necelou minutu vyšla z kuchyně i paní Magdalena, v ruce košík, přikrytý vyšívaným ubrouskem.

„ Můžeme jít?“ řekla živě.

„ Teď už čekáme jenom na tebe, drahoušku,“ políbil ji pan Jacques na špičku nosu a vyvolal tak úsměv na jejích pěkně tvarovaných rtech.

„ Měl bys poučit našeho synka o tom, co má vlastně dělat,“ vyklouzla z jeho objetí po chvilce.

„ Dobře, zlato. On je ale chytrý chlapec, pochopil by to i bez toho.“

„ Nebudeme nic podceňovat. Přece nechceme, aby skončil někde v Obrtlé ulici, že ne?“

„ Vždyť já vím. Takže, Remy, poslouchej. Nabereš si prášek -  tedy jenom špetičku - mezi dva prsty. Hodíš ho do krbu, vejdeš do něj a zřetelně řekneš – nezapomeň, musí to být opravdu zřetelně – Olšanské hřbitovy. Teď mi to zopakuj.“

„ Nabereš si prášek - tedy jenom špetičku -  mezi dva prsty. Hodíš ho do krbu, vejdeš do něj a zřetelně řekneš – nezapomeň, musí to být opravdu zřetelně – Olšanské hřbitovy. Teď mi to zopakuj.“ řekl poslušně plavovlasý hošík a podařilo se mu tak rodiče rozesmát.

„ Tak dobře, můžeme jít,“ řekla vesele paní Magdalena.

„ Jacquesi, ty první.“

Remus fascinovaně sledoval, jak jeho tatínek mizí v záři smaragdových plamenů.

„ A teď ty, drahoušku,“ postrčila ho.

Nervózně sáhl po sypké zelené hmotě, ale pak ho něco napadlo, a ruka zůstala viset ve vzduchu.

„ A mami, kam to vlastně jedeme?“

„ Místo, kde strávíme dnešní den, leží v jedné malé pohádkové zemi, jménem Československo,“ odpověděla zpěvavě a pohladila ho po vlasech.

„ Tak běž už.“

Natáhl drobnou ručku, vsypal letax do krbu a pak do něj nemotorně vlezl.

„ Olša-šanské....,“ najednou začal prudce kašlat, jak mu vnikl do nosu a úst teplý popel.

„ ....hř-bit----vy!“

V žaludeční krajině pocítil prudkou nevolnost. Lokty narážel do kamenných zdí, před očima mu kmitaly stovky ohnišť. Pak ho napadlo přitisknout ruce k tělu a zavřít oči. Tato spásná myšlenka trochu zmírnila pocit, že sedí na bláznivém škodolibém kolotoči, který zkouší, kolik toho jeho oběti vydrží. Zmizely i rozmazané šmouhy a obrysy postav, bolest hlavy trochu povolila. V duchu měl docela velký strach, věděl, že nevyslovil název místa určení zrovna nejsprávněji.

A najednou všechno přestalo, stejně jako utichne písečná bouře. Vypadl ven ze studeného krbu. Rozhlédl se, ale....nikde nikdo. Skončil na úplně špatném místě....

Stál v téměř holé místnosti, s bíle natřeným stropem i stěnami. Omítka v rozích malinko popraskala, vypadalo to, jako kdyby si tam nějaký pavouk natáhl síť. Na zemi ležela saténová deka rubínové barvy, ale to bylo všechno. Kleknul si a přejel po ní prstem. Hřála. Odolal pokušení si lehnout, přikrýt se jí a na nic nemyslet. Místo toho udělal jedinou rozumnou věc, která ho v té chvíli napadla. Sáhl si pod košili, vytáhl malý stříbrný medailonek s matčinou pohyblivou podobiznou a otevřel ho. Hleděla na něj paní Magdaléna, uslzená a bledá, oči vyplašené.

„ Reme, miláčku, kde jsi?“ zakvílela zoufale.

„ Já nevím, mami, asi v nějakým domě....“

„ Zkus najít cestu ven, zlatíčko....,“ vzlykla.

„ Tak jo. Maminko, neplač,“ dodal se smutkem v hlase, když ji viděl tak nešťastnou.

Přejel pohledem prázdnou místnost a najednou zahlédl malé dveře, napůl skryté ve stínu. Vzal za mosaznou kliku, ještě trochu zaváhal, ale pak si otevřel. Zaplavilo ho sluneční světlo tak jasné, až musel párkrát zamrkat. Malý přístavek, který přináležel k ohromné gotické katedrále, toho  drobného mravenečka lákal, aby zalezl zpátky dovnitř a dělal, že vůbec neexistuje. Velké věžní hodiny odbily druhou a zvon začal krásným čistým tónem vyzvánět. Znovu vytáhl ozdobný medailon a odklopil víčko.

„ Mami, sem před nějakým obrovským kostelem....“

„ Zjisti, kde přesně!“

„ Ale jak?“ vyjekl zoufale Remus, který už měl na krajíčku.

„ Vždyť jsi přece rozumný kluk, neplakej,“ konejšila ho paní Magdalena, sama uslzená.

„ Jestli chceš, zůstaň stát kde jsi, a my tě zkusíme najít.“

Ale plavovlasý chlapec najednou pocítil touhu dokázat jim, že už není ten malý hošíček, který potřebuje, aby ho někdo dvacet čtyři hodin denně hlídal.

„ To je dobrý, mami,“ prohlásil hrdinně.

„ Já to zvládnu sám.“

„ Jsi si jistý?“ váhala.

„ Jasně, určitě nejsem daleko od vás.“

„ Tak dobře, ale buď hrozně opatrný, slib mi to.“ řekla starostlivě.

„ Mám tě moc moc ráda.“

„ Vždyť já tebe taky, mami,“ usmál se.

Znovu malou stříbrnou věcičku zavřel a pečlivě ukryl. Pak trochu bezradně přejel pohledem po okolí. Chvilku jen tak stál a očima hledal někoho, kdo by mu dokázal poradit. Pak k němu přistoupil mladý muž s podivnou placatou čepicí a aktovkou s černé kůže. Dlouhý kabát, v kterém byl navlečen, vydával příjemnou sennou vůni. Něco od něj chtěl vědět....ale Remus nedokázal pochopit, co vlastně. Mluvil totiž řečí, jakou chlapec ještě nikdy v životě neslyšel.

„ Promiňte, ale já....já vám nerozumím,“ zakoktal rozpačitě.

Mladík už po osmé opakovat svou první větu a vypadal, že se nenechá jen tak odbýt.

„ Nevíte náhodou, kde jsou tady Olšanské hřbitovy?“ napadla najednou hocha spásná myšlenka.

Český název vyslovil opravdu podivně, ale muž mu konečně porozuměl. Poklepal si prstem na čelo a tvář mu zvlnil úsměv. Natáhl k němu ruku, ale Remus na něj nedůvěřivě pohlédl.

„ Olšanské hřbitovy,“ zopakoval po něm ten člověk ( měl o poznání lepší přízvuk, než on sám, pochopitelně....tedy,  pokud byl modrooký chlapec schopný rozeznat ho v řeči, která mu byla naprosto cizí....) a lehkým kývnutím hlavy ho vybízel, aby šel s ním.

Hoch pochopil, že ho tam chce zavést a již bez ostychu si nechal sevřít drobnou ručku. Chvíli kráčeli mlčky. Najednou hoch ucítil, jak ho něco zahřálo na prsou. Poznal, že s ním chce mluvit jeho maminka. Ale stejně tak dobře si pamatoval, že před cizími lidmi nesmí dát nikdy najevo svou příslušnost ke kouzelnickému společenství, a proto si hřejivého pocitu nevšímal.

Za několik momentů ho mladý muž přinutil nastoupit do jakési podivné věci, která byla svrchní částí připojená k nějakým drátům. Nejprve odmítal na mechanickou obludu jenom pohlédnout, ale mládenec mu konejšivým hlasem domlouval tak dlouho, až si konečně dal říci. A nastala nejhorší cesta jeho krátkého života. Samé cinkání, nadskakování, hlasitý hovor....zkrátka hrůza. Vyhlížel z okna, ztuhlý strachy, a doufal, že to brzy skončí. Mladík mu položil velkou dlaň na roztřesenou paži, aby ho trochu uklidnil.

Ani nepočítal, kolikrát museli přestupovat, všechno mu splývalo dohromady. Lidé, stromy, psi na ulicích....jedny schody za druhými, číslo za číslem....

Po necelé hodině byli konečně na místě. Muž natáhl ruku a ukázal na velkou kovanou bránu nedaleko od nich. Jeho slova téměř zanikla v rámusu, jež  podivná příšera s číslem 18, která je zde vyplivla, při odjezdu vydala. Nebo to možná měl na svědomí ten bodře vypadající chlapík v modré uniformě, svírající v rukou zvonek.

„ Olšanské hřbitovy,“ řekl ještě jednou mladík, obdařil ho přátelským úsměvem a odešel.

Jakmile Removi zmizel z dohledu, ten vytáhl zpod košile pálící ( pokaždé, když o sobě delší dobu nedával vědět, drahocennost mu způsobovala jemné načervenalé skvrny na hrudi....opatření proti tomu, kdyby náhodou zapomněl, že ho někdo shání ) medailonek a otevřel ho.

„ Proč ses mi tak dlouho neozval?“ vypravila ze sebe paní Magdalena a otírala si uslzené oči.

„ Maminko, promiň mi to, já nemohl, protože mě sem dovedl mudla,“ odpověděl provinile Remus.

„ A kde jsi teď?“

„ Ten pán tvrdil, že už stojím před tím hřbitovem.“

„ Zlatíčko, kde konkrétně?“ naléhala.

„ U brány.“

„ Zůstaň tam a my za tebou přijdeme. Jenom vydrž ještě chviličku sám, prosím.“

Poslušně si sednul na chodník a čekal. Za několik málo minut zahlédl tu, kterou miloval nejvíc na celém světě, jak vybíhá zpoza rohu. Dlouhá žlutá sukně za ní vlála, připomínajíc svou září sluneční paprsky. Tmavohnědé vlasy měla trochu rozcuchané, jak si do nich v zoufalství vjížděla, modré oči polekané a vlhké. Když dospěla až ke svému synkovi, objala ho tak pevně, jako by ho chtěla udusit.

„ Miláčku, tohle mi nesmíš dělat....panebože....,“ vzlykla.

Slzy jí stékaly po tvářích a kapaly na krémově zbarvený svetr.

„ Mami, mě-mě to v-vážně hrozně mr-mrzí,“ zakoktal.

Skoro nemohl dýchat, jak ho k sobě tiskla.

„ Sice jsem na tebe pyšný, že ses dokázal dostat úplně sám až sem, ale příště už to radši nezkoušej,“ přidal se k ní pan Jacques a trochu mu rozčechral vlásky.

„ A už o tom nebudeme mluvit, ano? Přišli jsme proto, abychom se pomodlili u hrobu tvých prarodičů, a ne kvůli....“

„ Jé, babička Agáta nebyla Angličanka?“ překvapilo modrookého hocha.

„ Ne....pocházela odsud....ale moc se tím zrovna nechlubím,“ sklopila trochu hlavu jeho maminka.

„ Kdyby někdo přišel na to, že nejsem čistokrevná, asi bych dočista ztratila veškerou úctu, kterou....“

Pan Jacques svou smutnou ženu lehce objal kolem ramen.

„ Mně by nevadilo ,ani kdybys pocházela ze Saúdské Arábie,“ řekl upřímně a ona se na něj usmála.

Pomalu prošli hřbitovní branou a zastavili kousek za ní. Ohromný komplex vydechoval tesklivý pach smrti a rozkladu.

„ Údajně je tu pohřbeno pět milionů lidí, což je vlastně polovina téhle země,“ poznamenal zamyšleně pan Lupin.

„ A což znamená, že nás nespustíš z očí, je to jasné?“ napomínala paní Magdalena synka.

„ Nechci, aby ses ztratil ještě tady.“

„ Tak jo,“ řekl poslušně a natáhl malou pacinku po její ruce. Pevně ji sevřela a úsměv jí prozářil tvář.

„ Pamatuješ si vlastně ještě na svou babičku?“ chtěla vědět tiše.

Remus trochu svraštil obočí. Byla pravda, že její jméno mu vytanulo na mysli téměř hned, ale to bylo tak všechno.

„Ty máš tedy ale špatnou paměť. Občas k nám jezdila na Vánoce, nevzpomínáš si? Ten malý dřevěný koník, s kterým si tak rád hraješ, je přece od ní.“

„ Jé, tak ten si včera zlomil nožičku,“ posmutněl hoch.

„ Tatínek ti to spraví, neboj....,“ začala, ale kousek od hrobu rodiny Reissigových najednou zastavila tak prudce, že do ní chlapec málem narazil.

„ Tady je to,“ zašeptala.

Stáli před velkou kamennou stavbou, podobnou průčelí středověkých hradů. Uprostřed ní zel otvor, kolem kterého se pnul zelený břečťan. Když Remus přistoupil blíž a zvědavě nakoukl dovnitř, spatřil nevelký hrob, celý pokrytý uschlým listím. Vypadal opravdu neudržovaně, za jejich nepřítomnosti nikoho ani nenapadlo, aby nepořádek smetl. Ale přímo uprostřed kamenné desky ležela suchá květina, podivného kulovitého tvaru a nahnědlého zabarvení.

Paní Magdalena ji udiveně vzala do ruky a zavřela oči, aby odhalila, která dobrá duše ji sem dala, aby uctila památku mrtvých.**

Svým vnitřním zrakem spatřila menší hnědovlasou dívku v černobíle kostičkovaných kalhotách, tmavé bundě a zářivě žluté šále, jak klečí nedaleko hrobu jejích rodičů. Vytahuje tmavorudý sešit v kožené vazbě a  jakousi podivnou válcovitou věc, která tiše cvakne, když jí lehce stiskne. Začíná papír pokrývat těžko čitelnými slovy, psanými v jejím podivuhodném jazyce. Kytici sušených květin odkládá blízko sebe. Píše dlouho, velmi dlouho. Občas zvedne hlavu a podivně se usměje. Několikrát ji vyruší škrábání nějakého malého tvorečka, ale ona je stále soustředěna na svou práci a nenechá ho, aby jí  vstoupil do myšlenek. Konečně knihu zavře, uloží a unaveně si mne oči. Pak vstává a bere si brašnu, v které tiše spočívá její dílo. Ze svazku rostlin jednu vytahuje a pokládá přímo na reliéf kříže. Pak učiní podivný pohyb levou rukou, letmo se dotkne čela a rtů, mírně skloní hlavu a pronese něco v neznámé řeči, dvakrát za sebou. Opráší si kalhoty a bundu a odchází, dýchajíc si na zkřehlé prsty.

„ Ale co tady dělala?“ vydechla potichounku paní Magdalena.

„ Cože?“ odpověděl roztržitě pan Jacques.

„ Ne....nic....,“ řekla spěšně a pustila Removu ručku.

Položila květ opět na hrob a poklekla.

„ Mami, co je napsaný na tý desce? Já tomu nerozumím,“ vklouzl do toku vzpomínek jasný hlásek jejího syna.

„ To je německy, zlato. Poslední místo odpočinku rodiny Schubert von Soldern.“

„ A proč pláčeš?“ pohladil ji soucitně po tmavých vlasech

„ To nic, nevšímej si toho, miláčku. Víš co, myslím, že bude lepší, když na nás počkáš tady před vchodem. Ale nikam nechoď, aby ses neztratil, rozumíš? Zůstaň pěkně stát na místě a my za chvilinku přijdeme.“

Poslechl a opět prolezl dírou v kamenné bráně. Sedl si na hromádku suchého listí a vzdychl. Kdyby tohle věděl, vzal by si sebou aspoň koníka od babí Agáty....i přesto, že měl zrovna zlomenou nohu, jak mu den předtím spadl ze schodů.

Na hřbitově byla sice trochu zima, ale nádherně. Mrazivý vzduch, záplavy červenožlutého šustivého listí, naprostá absence jakéhokoli života....krása. V tuto podvečerní hodinu ( v mudlovském světě ubíhal čas trochu jinak, než v tom kouzelnickém ) seděli všichni zalezlí doma a nikoho nelákala myšlenka, že by mohl jít navštívit své mrtvé příbuzné. Nikoho, kromě rodiny Lupinovy a jedné drobné dívky, která se sešitem v ruce pospíchala cestičkou pryč. Měla na sobě černobíle kostičkované kalhoty, tmavou bundu a zářivě žlutou šálu. Vypadala trochu provinile, jako kdyby snad dělala něco, co neměla, ale on jí věnoval jen málo pozornosti. Byl totiž zrovna zaneprázdněn sledováním maličké housenky, která si prohryzávala díru skrz povadlý list salátu. Zvedl ho, ale tak neopatrně, že zviřátko smetl na zem.

Nedaleko od něj něco zašustilo. Zvedl oči s nadějí, že to bude příležitost k další zábavě, a zjistil, že kousek od něj sedí malá šedivá veveřička. Hleděla na něj černýma korálkovýma očima, jako by ho vybízela, aby s ní šel skotačit.

„ Já ale nemůžu pryč, víš? Musím počkat na maminku s tatínkem,“ vysvětlil jí vážně.

Vypadala, že ji to vůbec nezajímá. Škubla trochu ocáskem a přejela si pacičkou čumáček. Váhavě se podíval na kamennou bránu. Rodiče pořád nevycházeli.

„ Tak dobře, ale jenom chviličku,“ řekl jí a vstal.

Trochu poskočila. Udělal několik kroků. A ona také. Jako by ho lákala do pasti. Nakonec se rozběhl přímo k ní a ona začala prchat.

„ Počkej na mě, já si s tebou chci jenom hrát, neublížím ti,“ vyrážel ze sebe při běhu udýchaně, ale ona buď neslyšela, nebo nechtěla poslouchat.

Dlouho ji tak pronásledoval, velmi dlouho. Nakonec bleskurychle vyšplhala na strom a zmizela v hustých větvích. Zklamaně zastavil a zíral nahoru. Ta potvůrka si z něho určitě někde dělá dobrý den....Nicméně z ní už nezahlédl ani chloupek.

Pak si teprve uvědomil, že by se měl rychle vrátit, jinak o něj rodiče budou mít starost. Přelétl pohledem okolí a strnul. Neměl ani nejmenší tušení, kde by mohl být. Stál přímo uprostřed největšího pražského hřbitova a sledoval, jak zachází slunce.

Začínal mít pořádný strach, takový ten druh strachu, co paralyzuje celé tělo a znemožní mu tak jakýkoli pohyb....

Volal na všechny strany, ale odpovídal mu jen skučící vítr a šustivé listí. Zpanikařil. Běžel po jedné z  cest, lemovaných náhrobky. Některé byly docela udržované a opečovávané, jiné zase nesmírně zanedbané, stejně jako ten babičky Agáty. Ale on nevnímal, jak tiše ubíhají okolo něj. Utíkal, dokud mu nedošel dech a nezhroutil se vyčerpáním k zemi. Začal plakat. Horké slzy mu stékaly po bledých tvářičkách v téměř nezadržitelném proudu. Ležel obličejem k zemi, nos plný pachu zetlelého listí a vlhké hlíny. Malé ruce měl prokřehlé zimou.

Když první nápor zoufalství trochu pominul, zase vstal a projel si prsty špinavé vlasy. Třásl se po celém těle. Byla už tma. Na obloze zářil kulatý měsíc. Hřbitov v něm vyvolával děsuplné pocity. Pochmurné omšelé hroby, ostrý štiplavý vítr, nespočetné množství podivných pachů....jako z nějakého hororu. A hlavní hrdina je malý šestiletý anglický hošík, zakrývající si uplakanou tvářičku umouněnýma ručkama, sotva většíma, než vázička s chryzantémami, stojící na nedalekém náhrobku rodiny Preissových.

Najednou za sebou zaslechl zavrčení. Polekaně zdvihl plavou hlavu a přejel vyplašenýma modrýma očkama nejbližší okolí. Nikde nic. Ale on již začínal tušit, že není sám....

„ Já chci pryč,“ vzlykl potichoučku.

Obrysy hrobů zmizely v záplavě černoty. Syrová mlha po něm natahovala své hrubé prsty, hladila jeho mokrou tvář a rozcuchané vlásky, zalézala mu pod oblečení a do bot. Byla mu hrozná zima, měl na sobě pouze lehounkou košili a kabátek, který ho sotva dokázal před mrazem ochránit. Netušil, že v tom Československu, nebo jak tuto zemi maminka nazývala, bude takové chladno. A také taková tma....

Z oka mu vyklouzla další slza a její sestry ji po chvilce váhavě následovaly. Pomaličku se vlekl dál. Již necítil nohy, mokré boty nepříjemně studily. Slané kapky mu přimrzaly na tvářích. Obličejík měl celý ušmouraný, jak si neustále utíral slzy špinavýma rukama. Všechno ho bolelo, nejvíc oči, podrážděné od silného větru, který hřbitovem profukoval.

Náhle jím projel záblesk naděje. Vždyť má přece svůj medailonek, stříbrný poklad, který mu je nad jiné dražší, protože obsahuje fotografii té nadpozemské bytosti, u které po celý svůj krátký život hledal útočiště, kdykoli ho něco trápilo. S úlevou ho vytáhl zpod košile, otevřel a....vydechl zklamáním. Musel matčin obrázek někde vytrousit, ale i kdyby si nakrásně vzpomenul kde, nikdy by tam již nenašel cestu.

Nejspíš neustále chodil v kruhu, protože opět minul hrob rodiny Reissigových....ale vůbec si to neuvědomoval. Přitom stačilo mířit pořád nahoru, protože hřbitov se rozkládal na svahu....

Byl již tak zoufalý a vyděšený, že si nevšímal ani podivného funění, které mu už několik minut bylo v patách. Nakonec zastavil, protože ho začalo strašně píchat v boku. Prudce oddychoval a snažil se neplakat. Slzy mu nezadržitelně plnily oči, zuřivě mrkal, aby je zahnal zpátky. Pak radši modrá kukadla zavřel, aby ho tak nepálila. Břečťan, obtékající kamenné náhrobky, strašidelně harašil. A s nepříjemným suchým praskáním, které rostlina vydávala, se mísil další zvuk....

„ Mami? Tati?“ zavolal nejistě.

Žádná odpověď. Jenom nové zaškrábání dřevnaté pně o sochu žulového anděla na hrobě rodiny Kunz-Heinzových.

Věděl, že nesmí dovolit svému strachu, aby ho přemohl, ale bylo tak těžké odolat mu....

Teď zaslechl zachrastění, pouhý kousíček od sebe. Polekaně nadskočil. Nervózně fixoval pohledem tmavé stíny kolem a potlačoval touhu utíkat pryč, jak nejrychleji dokáže. Tolik rozumu ještě měl, aby věděl, že by to v téhle tmě bylo více než nemoudré.

Z nedalekého keře zableskly žluté oči, protáhlé, ve tvaru mandle. Žluté, jako šála oné dívky, která psala u hrobu Agáty Schubert von Soldern. Žluté, jako květy jenestří....

Vrčení vychází odněkud z hloubi jakéhosi hrdla. Kapající sliny, nazelenalé a páchnoucí, připomínají agarový sliz. Šedá srst, zcuchaná a špinavá, prolezlá všemi možnými cizopasníky, blechami počínaje a klíšťaty konče....Zplstěné cucky, visící z vyhublých boků, kůže, kterou vystouplá žebra téměř protrhávají. Čtyři hubené nohy, opatřené na koncích ostrými drápy. Blýskají se jako turecká šavle, jsou i podobně zakřivené. Vypelichaný ocas připomíná štětku na nádobí. Zubožené stvoření, slídící po něčem k snědku za zamčenou hřbitovní branou....

Skok. Tlapy dopadly Removi na ramena a ten zaječel. První jeho reakcí bylo uniknout co nejrychleji z jejich strašlivého ‚objetí.‘ Ale tvor byl neskonale silnější. Porazil ho na zem. Chlapec narazil hlavou na kámen a zatmělo se mu před očima. Vědomí ale neztratil. Bolestně si uvědomoval, jak mu obluda zarývá do kůže tesáky, jak pronikají masem až na kost. Křičel ze všech sil, ale nikdo na pomoc nepřicházel.

„ Maminko! Mami!“ vzlykal, když mu drápy rozdíraly krk.

Horký páchnoucí dech, připomínající městskou kanalizaci....

Krev. Všude krev. Ostrá. Červená.

„ Tatínku,“ vydechl, již napůl omdlévající.

Chabě zdvihl ruku, ale zvíře se mu do ní zakouslo.

Něco ho začalo pálit na hrudi, přesně v místech, kde měl onen medailonek. Bylo to téměř k nevydržení, ta rozežírající bolest....

Příšera ho sekla tlapou přes obličej a on začal krvácet i z roztrženého obočí. Cítil v ústech nepříjemnou železitou pachuť.

Zasténal. Jak mu zvíře zasazovalo další a další rány, jeho hlas slábl a slábl.

Tohle je trest za to, že podlehl pokušení hrát si s veverkou....která ho zavedla a pak zrádně opustila. Teď tady umře.